Auta

Povinné používání atmosférických motorů o zdvihovém objemu do 3500 ccm, zavedené k 1. lednu 1989, v žádném případě nepřineslo očekávanou finanční úsporu a jak se brzy ukázalo, neznamenalo ani přílišné zaostávání ve výkonu pohonných jednotek. Týmy do nich investovaly o 15 až 30 % více prostředků, než kolik věnovaly vývoji předchozích šestiválcových motorů s přeplňováním. Vložený kapitál rychle přinesl ovoce. Již v roce 1991 se výkon většiny motorů pohyboval kolem 700 k. To znamenalo překonání další magické hranice. Poprvé byl dosažen u atmosférického motoru specifický výkon větší než 200 k na 1 litr zdvihového objemu. Na poli aerodynamiky Dr. Harvey Postlethwaite a Jean-Claude Migeot definovali novou podobu přední části monopostů, když postavili pro tým Kena Tyrrella auto s nezvykle zdviženým nosem. Novátorský nápad, který umožňoval mnohem vhodnější přívod vzduchu pod automobil, se rychle ujal a zůstal součástí konstrukce i dnešních monopostů.

Auta

Z historie: 90. léta – návrat k atmosférickým motorům
V roce 1990 pokračoval souboj dvou největších rivalů z konce let osmdesátých. Brazilský šampión z roku 1988 Ayrton Senna, který spojil svá nejlepší léta s McLarenem a motory Honda, dál soupeřil s Alainem Prostem, tehdy již trojnásobným mistrem světa. Prost si díky preciznosti, skvělému odhadu a technickému nadání vysloužil mezi jezdci přezdívku „Profesor“. Po vypjatém roce 1989 přestoupil od McLarenu k Ferrari. Italský tým ale zatím nebyl v takové formě, aby stačil Francouzovým mistrovským ambicím. Zato Senna mohl plně rozvinout své kvality, neboť McLaren-Honda ještě dva roky těžil z výrazného technického náskoku před konkurencí. V sezóně 1990 se stal podruhé mistrem světa a o rok později titul obhájil. Ve 32 velkých cenách zvítězil třináctkrát. Jednoduché to Senna ale rozhodně neměl. V roce 1990 mu na paty šlapal Alain Prost, o rok později našel víc než zdatného soupeře v Nigelu Mansellovi.